:: Zobrazit téma

dejnaa_O: · Zaslal: st prosinec 07, 2005 8:22 pm Předmět: Literatura

hmmmm tak mně james jednoho krásného dne požádal ať mu napíšu pohádku. začla sem něco psát a nějak mně to chytlo. zajímalo by mně jestli jste taky někdy něco vytvořili. myslim literární dílo. básničku, román, nebo třeba povídku..... no na ukázku přikládám to svoje. je to dost dlouhý. za to se omlouvám... ale jsou to teprve dvě kapitoly

The Story

Úvod

„Zdravím!“ Rozeznělo se halou, která se překrásně leskla leštěnou břidlicí. Vysoká hubená dívka s rezavými copy běžela středem a rozhazovala kolem sebe lístky kvítků kapradí. Ty se třpytily v paprscích jarního slunce. Jeho stříbrná vlákna proplétala bílo růžovou barvu květů a odrážela se zpět na dívku, která vypadala, jako osvětlená nebeským světlem. Běžela a smála se tak od srdce, že to vypadalo jako kdyby se smála celá místnost. Její radost se rozlévala kolem hutná jako turecká káva. Když dorazila na konec zastavila se a najednou byl v jejích očích strach. Strach z něčeho neznámého, co se skrývalo za obrovskými dubovými vraty. Popošla o krok a jejím tělem otřásla zima, která se zde zcela náhle udělala. věděla že jí rozum nedovolí jít dál, ale srdcem cítila, že bude muset. Její poslaní bylo naprosto jasné a bylo to to jediné kvůli čemu se narodila a kvůli čemu možná měla i zemřít. Po tváři jí skanula slza průzračná jako ranní rosa a jako dívčina duše. Byla to však pouze slza náhlého vědění. Jako by jí vědomí blízké smrti nezranilo. Jeho náhlé nabytí jí však otřáslo. Náhle se mezi křídly dveří udělala naprosto úzká škvíra. Touto zcela nepostřehnutelnou škvírou však pronikalo tolik světla jako by se za vraty nacházelo nejméně tisíc sluncí. Zavřela oči a vykročila vpřed. Vrata se začala pozvolna otvírat úplně. Ruce, vyčnívající z krátkých rukávů modré košile vypadaly jako větvičky mladého stromku. Pravé tvary jejího těla skrýval široký střih košile i kalhot. Na nohou měla kožené topánky. Celý výjev jakoby vykresloval odlišnost této osobnosti. nepopsatelnou nahost jejího projevu i její ryzí svobodu. To vše vyplynulo z tohoto okamžiku. Naposled jsme měli možnost vidět tuto nádhernou bytost. Naposled i ona mohla cítit sluneční paprsky dopadající na její záda a cítit dopadat květy kapradí na svou hlavu. Dveře se za ní zavřely a nastala věčná Tma.

Kapitola I.

Teplé světlo se rozlévalo centimert po centimetru pořád vpřed doprovázeno zvuky podrážek dopadajících na dlažděnou podlahu chodby. Mihotavý plamínek tak slabý a přece dost silný rozehnat černotu v okolí jednoho metru. Stíny vypadající jako zlí duchové tančící kolem se protahovaly a slábly až nakonec zanikly ve tmě. Osoba pod kápí se pohybovala rychle. Její černé duhovky v sobě odrážely měsíc v úplňku. Vypadala ďábelsky. Ale růženec, který se jí houpal kolem krku, dokazoval, že je to osoba víc než božská. S biblí pod paží to bylo již více než jasné. Spěchala protože na rychlosti jejího konání teď závisel víc než jeden lidský život. Najednou se zastavila a ohlédla. Ten pocit byl stále silnější. Pocit že ji Něco sleduje. Ta rána byla široká jako ruka a z ní trčící pěst byla dokladem toho, jak byla způsobena. Zděšení. Ne bolest, ale zděšení opanovalo její mysl. Naprostá beznaděj z nezvládnutého úkolu. Chtěla se otočit a zjistit, kdo nebo co způsobilo tu náhlou změnu situace. Ale když to zkusila, zjistila, že pomalu přestává vnímat světlo svíčky a temnotu přehlušuje bílé světlo vycházející z konce jakési kruhové chodby. Její tělo povadlo jako lilie, jíž odebrali vodu tolik potřebnou k životu. Temný stín se pomalu proplížil ke dveřím, roztáhl křídla a rozlétl se vstříc nočnímu nebi.
...
Nejdříve se podíval z kopce dolů a když viděl že je svah strmější než čekal nezbyla mu jiná možnost než skočit. Bosé nohy se zaryly do suchem ztvrdlé půdy a svaly se napnuly. Jeden jejich stah způsobil, že se celé jeho mohutné tělo sneslo hluboko dolů. Když dopadal, kloub zapraštěl. Ale v tuto chvíli to nebylo to, co by ho zajímalo. Postavil se, a nahodil kotník zpátky na jeho místo. Rozběhl se a nabíral vzduch, co mu plíce stačily. Teď nebyl čas čekat ani odpočívat. Čekala ho dlouhá cesta parnou nocí. Po pár hodinách usilovného přemáhání únavy a přesvědčování se, že za chvíli dorazí na místo padl na zem naprosto vyčerpán a bez sil. Stínu, který nad jeho hlavou křižoval oblohu, si vůbec nevšiml a ihned tvrdě usnul.
To, co ho probudilo ze spánku byly až sluneční paprsky, které se mu vkrádaly pod víčka a prosvětlovaly v nich proudící krev. Široce otevřel oči a to co uviděl, ho naprosto udivilo. Kolem něho bylo v kruhu sežezeno asi tucet mnichů, kteří si tiše broukali nějakou ponurou melodii. Také si všiml že kolem něj někdo vysypal bílý kruh. Vstal, aby zjistil co se to děje. Když však chtěl překročit bílou hranici neviditelná síla jej hodila zpátky na zem. Otřepal se a zkusil štěstí ještě jednou. Teď si jeho pokusů všiml jeden z mnichů. Vstal a přišel ke kruhu. „Připrav se, cizinče.“ „Na co?“tázal se muž. „na transport. Tady jsi na cizím území a my tě zde nechceme.“ prudce se mu zvedl žaludek a celý svět se s ním roztočil. Jako by se z jeho hmotného těla stala pára a on sledoval okolo ubíhající svět odněkud ze sna. Cítil se lehký jako pírko se kterým si pohrává vlahý jarní větřík. Dopadl na tvrdou podlahu a sevřelo se mu srdce. To co se před ním zjevilo o ohromilo ale i zlomilo. Dvě bytosti, které nejvíc miloval tu před ním ležely mrtvé. Galdiny oči zely prázdnotou jako temné mořské hlubiny a její ruce byly rozhozeny do nepřirozené polohy přímo nahoru. Zato Uman vytřeštěně zírala z okna jako by tam spatřila nesmírné poklady, jež stálo za to mít. Obě dcery tu teď ležely jako důkaz toho, jak jsme všichni slabí i ve své podstatě. Dva životy, umlčené hlasy a navždy ztracené myšlenky. Teď už neměl Ergo co ztratit. Klekl na kolena a tiše se pomodlil k nejvyšším božstvům. Tak nešťastně nabytou svobodu si opravdu nepřál. Lehl si k nim. Bojovník kterého skolila jeho největší slabost. Láska k dcerám.

Kapitola II.

Hlasy se rozléhaly sklepením přestože se jejich majitelé snažili šeptat. „Musíme to ututlat, pane.“ ozval se pištivý hlas který prořízl tmu jako blesk z čistého nebe. „Ne ne! A nemluvte tak nahlas, Wotre!“přispěchal mu naproti jako odpověď bručivý hlas patřící velkostatkáři Frostovi. Při rozhovoru postupovali tito dva muži sklepní chodbou směrem k vinici. Statkářova postava byla proti drobnému Wotrovi jako obrovitá hora masa. On jako hromada kostí, potáhnutých prvotřídní kůží cupital vedle něj a snažil se stačit jeho svižnému tempu. Ještě než dorazili ke dveřím šel Wotr napřed aby jako řádný nohsled otevřel svému pánu dveře. Okamžitě jak to udělal vysvitlo z konce místnosti světlo a to bylo poslední co Wotr viděl. Frost zůstal jen ohromeně zírat. Uvědomil si, že tato kletba byla namířena na něho a jen díky věrné Wotrově službě je dosud naživu. Odskočil do zádveří tak rychle jak jen mu to jeho bezmála metrákové tělo dovolilo a těžce oddychoval. Z vinice se ozvalo zavrčení a osoba v kápi se rozběhla. Kroky se rychle přibližovaly a Frost horečně přemýšlel co udělat aby si zahránil holý život. Nejlepší co ho napadlo bylo utéct. Rozběhl se chodbou nazpět. Věděl však dopředu že nemá šanci. Ovšem bylo tu něco důležitějšího co stálo za záchranu. Vytáhl smaragdový talisman, schoval jej do kouta a znova se dal do běhu. Druhá kletba ho dostihla po pár krocích. Jeho srdce přestalo bít téměř okamžitě. Pomyslel si však ještě, že udělal to nejlepší co mu situace dovolovala. Černý Romár k němu došel a sáhl mu na krk. Když zjistil, že talisman schází, tiše zaklel. Najednou uslyšel hlasy. Schoval se ve stínech a vyčkával. Po schodem sestupovala dívka. Asi zaslechla zadunění při pádu Frostova těla na dlaždice. Jak se přibližovala její oči byly stále zděšenější. Nakonec se chodbou ozval její výkřik. Rozezněl se tak pěvně a držel se tak dlouho že si Romár musel zakrýt uši. Zašustění jeho hávu však k dívce doletělo jako šíp který přímo zasáhl jablko. Běžela tak rychle jak jen mohla. Její pružné tělo jí dovolovalo pohybovat se hbitě a mrštně jako kočka. Proto byla hned u schodů a poté pryč z domu. To co viděla, nebo lépe slyšela nebude nikomu vyprávět. Příliš ji to zmátlo. Ze stínu vyšla tmavá postava. Romár přecházel po místnosti a přemýšlel co dělat. Venku začalo svítat když se zastavil s hotovým plánem, který mu zabere příštích pár hodin. Vyšel po schodech a rozletěl se do nadcházejícího dne. Potřeboval se před konáním úkolu ještě trochu prospat.
_________________
_in loove_ .. ... . .. . rozsypalo se mi too ^^'

Baf! :O

tady!